Setkání a seznámení, otázka první
Čas jde, byť možná iluzorně, dál, a s jeho postupem se chci podělit o určité zjištění, které se týká seznamování a setkávání s novými lidmi – ale vlastně i setkání po letech se známými starými, dlouho neviděnými.
Možná už na střední škole, ale určitě při studiích vysokoškolských, jsem nezakrýval svůj názor, že musí existovat spousta lepších témat k otevření posezení s novými i starými přáteli, než „co studuješ?“. Dnes, časem, „co děláš za práci?“ U studia to ještě jakž takž šlo pochopit, tam totiž existovala jistá naděje, že se člověk věnoval tomu, co ho zajímá. Ale práce?..
Chápu, že to je otázka k pověstnému prolomení ledů. K vyhledání kontextů, pojítek a rozdílů, dalších možných debatních cest… a možná i předběžných hodnocení o statusech a třídách. S ohledem na dobu je to také jedno z témat relativně bezpečných, protože, abych parafrázoval jednoho komika, o čem chcete dnes bez obav hovořit – politika je víc vyostřená než kdy dřív, ekonomická situace je rozevřená daleko za analogii nůžek, technologický pokrok rozděluje stejně jako vždycky, a ani to počasí už není bezpečné, se všemi hrozbami klimatických změn, ať už nesly v různých dobách jakékoliv jméno, reprezentovala je libovolná figura, jsou jakkoliv reálné či nikoliv, a jakkoliv je způsobuje či za ně nemůže lidstvo.
Chápu, že „co děláš za práci“ je otázka k započetí konverzace. Podle mě je to ovšem otázka špatná, tedy alespoň pokud chcete toho druhého člověka skutečně poznat (což taky nemusíte chtít, ale o tom později). Proč si to myslím, a co bych navrhoval náhradou?
Možná, že spousta lidí pracuje v oboru, který je vždycky zajímal. Ale z toho, co běžně vidím a následně vyvozuji, si spíš myslím, že namísto toho, aby se zaměstnání přizpůsobilo tomu, co člověk dělat chce, se člověk přizpůsobuje práci, kterou se mu podařilo získat. Proto, když se někoho zeptáte, co dělá, neptáte se na to, co je zač takový člověk, ale co je zač jeho zaměstnání. Neptáte se, jaké má ten člověk starosti a obavy, zájmy a vášně, poznání a názory, emoce a myšlenky… ptáte se, co obnáší jeho práce, jak ta práce vypadá, jak se provozuje. Neptáte se toho člověka na něj samotného, ale žádáte ho, aby vám předložil článek o jeho zaměstnání vytažený z Wikipedie.
A je to také, mimo jiných, otázka k utvrzení, že náš model chápání světa je pořád správný, že to tak vidí všichni – do práce, z práce, domů; povinnosti, povinnosti, povinnosti, trocha zábavy, mezi tím vším různě rozložená konzumace jídla dle možností a preferencí, trocha spánku, a pak zase znovu.
Chápu tu otázku. Hluboce chápu, že je potřeba někde začít, a že málokdo je ochoten se hned na začátku zeptat „jaká je první myšlenka, o kterou se chceš podělit?“, a stejně tak je málokdo ochoten na takovou otázku odpovědět. Možná je to tím, že jak ten čas, aspoň iluzorně, jde vpřed, ze zvídavých dětí je vytlučena veškerá zvídavost a jsou vycepovány do předem připravených forem dospělosti. Od dotazů při seznámení s někým novým, od otázek „co to je za hračku a kde jsi ji vzal“, se jeden vedle druhého lidé obrací k tomu, co slyšel miliónkrát předtím, protože to je zaručená jistota: „kde pracuješ, co děláš, čím se živíš“. Opakování této stále stejné formule s variací rovnající se nule je totiž jistota, a jak už jsem mnohokrát zmínil dřív, lidi nemají rádi nejistotu.
Postupujícím časem jsem tedy dospěl k několika závěrům a návrhům. Možná by bylo lepší toto zamyšlení nikdy nevydávat, aby moje další setkání nebyla pokřivená tím, že si někdo ty závěry přečte a schválně se mě bude podle nich ptát, protože si bude myslet, že mě tím potěší. Na druhou stranu, ono to možná pro začátek není tak úplně špatné. I to je totiž první krok, ze kterého se může stát zvyk, ze kterého se může stát jistota. A byl by to zvyk a byla by to jistota lepší. Takže proč ne, klidně ať se někdo ptá jen tak, z legrace, protože si to přečetl. Pro začátek to stačí.
V prvé řadě je možné, že dotazujícího vlastně ta druhá osoba vůbec nezajímá, že se ptá jenom ze zdvořilosti, aby řeč nestála, aby to vypadalo, že se zajímá. Víte co? Jestli je to tak, tak se prostě vůbec neptejte. Řekněte „ahoj“, a běžte pryč, protože plýtváte časem a pozorností vlastní i ostatních. Slušnost a zdvořilost jsou v pořádku. Zdržovat ostatní nesmyslnými formalitami, na to jsou tady úřady, to bychom si mohli v běžném lidském kontaktu odpustit. Proto, ostatně, když se občas potkám na ulici s bývalými spolužáky ze základní školy, když se tedy poznáme, pozdravím je, a jdu dál. Protože, upřímně, většinu času prostě nemám zájem se bavit. Je to ode mě trochu neslušné, ale když se to vezme kol a kolem, považuji to za mnohem lepší, než dělat, že se zajímám o něco, o co se ve skutečnosti nezajímám vůbec – to mi přijde jako mnohem větší neslušnost a neúcta.
Závěr druhý, pokud dotazující druhá osoba zajímá, pokud se chce skutečně něco dozvědět, pak navrhuji tyto otázky: co tě zajímá, co tě baví, čím trávíš volný čas? Co se ti v poslední době podařilo, cos zažil/a nebo viděl/a zajímavého? Cestuješ – kde jsi byl/a naposled / nejdál / kde se ti nejvíc líbilo; anebo pokud necestuješ, proč ne? Čteš knihy, sleduješ seriály, filmy – které konkrétně, proč, co tě zaujalo..?
A mohl bych pokračovat velmi, velmi dlouho. Abych dlouho pokračovat nemusel, tento druhý závěr lze shrnout jednoduše: ptejte se ve snaze druhou osobu rozpovídat o jejích zájmech. Většina lidí má nějaké koníčky, zájmy, vášně, o kterých budou velmi rádi mluvit, někteří až do mikroskopických detailů, které jsou pro posluchače možná nudné, ale pro daného vyprávějícího člověka naprosto klíčové a naprosto výjimečné. Lidi rádi mluví o tom, co je baví, co viděli, co si myslí, ale často nemají moc možností, protože to už jejich okolí slyšelo mockrát, takže ani neví, že mluvit mohou, a možná nakonec i mají pocit, že to nikoho nezajímá. Seznámení, či setkání se starými známými, je ideální příležitost nejen druhou stranu poznat, ale také udržet plamen zálib, a možná i najít společnou řeč.
A pak je tu třetí závěr, třetí varianta, která je možná víc než cokoliv jiného jen moje vlastní, když přemýšlím, jak daleko vlastně je možné zajít, a co se chci dozvědět, když se s někým setkám. Možná vyžaduje specifické okolnosti, specifickou náladu, specifické rozpoložení… anebo možná vyžaduje jen odvahu. Třetí možnost je klíčová první otázka, k níž jsem dospěl po letech uvažování, jak v co nejkratším čase zjistit o druhém člověku co nejvíc. Naprosto samozřejmě to tedy není otázka na studium či práci. Není to ovšem ani otázka na záliby a koníčky. Je to otázka v podstatě na samotnou podstatu myšlenkového rozpoložení. Z odpovědi na ni se nikdy nedozvím, čím se ten člověk živí. Nedozvím se, čím se baví. Ale dozvím se, jak přemýšlí, což možná není důležité pro nikoho jiného, ale pro mě naopak ze všeho nejvíc. Ať už jde o první seznámení, nebo o setkání po dlouhé době, moje první otázka zní:
„Jaká je první otázka, kterou položíš někomu, s kým se chceš seznámit a koho chceš poznat?“